Řeka čaruje

Pili jsme u ní doma pivo a vyprávěli si historky. Že jich bylo! “To kámo, to bylo jednou takhle navečer…”, začal Tony vyprávět a protáhl si bradku, ve které mu zůstal kus sýra,

“byla neskutečná mlha. Jenomže seděla mrška tak jako jenom u vody, víš jak. Já na tý lodi během plavby stojím a jak jsem tak stál, najednou čumím, že si sice nevidím na nohy, ale ty vole, přede mnou nádhernej západ slunce! Ty vole, takový ty Boží prsty, víš co myslím… sem se z tej nádhery málem posral. Škoda, žes tam tehdá nebyl vidˇ…”.

Uběhlo hodně let a já měl konečně cestu po Kamenici na lodi takhle při večeru. Byli jsme dva, kameraman Vojta Kosobud a já, a byli jsme posledními pasažéry dne. Na loďce jsme také byli sami dva, ještě s jedním převozníkem. Když jsme přijeli mezi Tichou A Divokou soutěsku, už tam stál Tony. Dneska sice nebyla mlha, ale bylo krásné, doslova nádherné světlo!

“Tony, vydrž prosím chvilku, já tohle musím fotit!”, křičel jsem na mě dobře známou postavu, která na mě za ty roky už zapomněla. “Sice si už nepamatuju, vokud se známe, ale máš deset minut a pak to tady zavřu!”, dal mi Tony ultimátum a já udělal svůj asi nejlepší snímek Kamenice. Miluju tuhle řeku. Fakt moc!