Čekání na vlak

Ještě v Praze jsem získala kontakt na ředitele tamního nádraží a povolení k focení. Prý je to oficiálně zakázáno, kvůli starým atentátům. A našla jsem si speciální doprovod. Jenže nádraží nakonec nebylo vůbec “indické”. Ne takové, jak jsem si ho představovala.

Bylo hezké, velké, “normální”, civilizované. Lidé nejezdili na vlaku, ale ve vlaku, žádné velké davy a exotika. Což mě dost zklamalo, ale jen na chvilku. Změnila jsem plán. Zbavila jsem se doprovodu a přestala hledat náměty. Zpomalila jsem a začala naslouchat a vnímat, co se děje kolem mě.

Tato fotografie se pro mě stala fotografií o mém Varanasi. O lidech kteří čekají. Na svůj vlak. Na další den. Na lepší život. Ale jsou spolu s rodinou, s těmi nejbližšími. Jsou rádi, jsou spokojení a v klidu. Není kam spěchat, můžou si dovolit chvilku odpočinku, než začne ten šílený život venku, než začne cesta, než se znovu ponoří do města.

Varanasi je zastávka, je to město kde se čeká. Na vysvobození, požehnání, smrt, uzdravení. Každý čeká na něco jiného. Lidé toho nemají moc, ale jsou vděční za to co mají. Naučili se žít v davu a přitom projevovat svoji individualitu. Což jsem nakonec spatřila na tom nádraží a v této fotografii.