Mezi dnem a nocí
Mám spoustu oblíbených míst a není velkým tajemstvím, že jsou to především hory. Tam vysoko, daleko od lidí, běžných starostí a shonu, tak tam se cítím nejlépe. Měl jsem v plánu vám tu tedy vyprávět jednu z historek o tom, jak je to tam těžké, jak se na opuštěných stezkách obávám medvědů, vstávám ve dvě hodiny ráno, několik hodin se drápu krkolomným terénem v mrazu a větru na skalnaté vrcholy a to celé vždy s velmi nejistým výsledkem. Vytáhnu vůbec fotoaparát, bude to skvělá fotka, vyjdou podmínky? Ale teď si říkám, proč vlastně? Nemusíte nutně cestovat do Kanady, USA, na Nový Zéland, Island či do Norska, vždyť divočinu máme každý na dosah ruky, jen se kolem sebe rozhlédnout. Čím více cestuji, tím raději se totiž vracím domů a až při pobytu v horách, různě po světě, si začínám cenit rozmanitostí naší české krajiny. Možná v ní nenajdeme extrémy, ale je malebná a v tom je její síla. České Švýcarsko zůstává mou srdcovkou a přitom je tu pro každého, nemusíte vyvinout příliš námahy, abyste se ocitnuli v doslova pohádkovém světě. Snad každá vyhlídka je po ránu doslova magická a odmění vás výhledy do krajiny pískovcových skal a ranních mlh.
Pokračovat ve čtení
Michal Balada
Autor fotografie
Více na jeho webu
Miluju ty okamžiky před rozedněním. Mám za sebou tři hodiny jízdy, jsou čtyři hodiny ráno a všichni ještě spí. Vystupuji z auta, brodím se po louce vysokou trávou, mokrou od ranní rosy, poslední hvězdy na obloze už pohasínají, nad údolím se vznáší první cáry mlhy… bude jí dost? Nezmizí před východem slunce? To jsou teď jediné mé starosti.
Vcházím do tmavého lesa a stoupám k vyhlídce. Nad hlavou přeletí Výr, fantom zdejšího lesa a než se otočím, je pryč. Byl tam vůbec? Nezdálo se mi to? Upínám oči zpět k obloze, zakláním hlavu a hledím mezi větve vzrostlých buků. Dnes to bude dobré, cítím to. Přesto nervózně pospíchám k vyhlídce a tady se mně už otevírá pohled na velkou část Českého Švýcarska, od Vysoké Lípy až po Lužické hory se Studencem v pozadí.
Nikde nikdo, údolí pod mýma nohama už jsou utopená v husté mlze a z ní, jako tiší strážci, ční osamělé stromy a stromořadí podél cest. Když konečně slunce dorazí k obzoru, začne ostře rozdělovat krajinu na tu, která je ještě pod nadvládou chladného stínu a tu, která se již probouzí a hřeje na slunci.
Tyhle pohledy se nikdy neomrzí. Pomalu, ale jistě plním paměťovou kartu a zažívám znovu ten nepopsatelný pocit štěstí. Kvůli těmto okamžikům se vyplatí vstávat zas a znovu.
Zlepšujte se, inspirujte se
Pošlete nám svůj
příběh fotky!
Ať jste profík nebo hobík, inspirujte ostatní a dostaňte se do společnosti skvělých fotografů. Pomáhejte s námi.
Chci přidat svou fotografiiCopyright © 2019, FOR-UM fotografů z. s.